Zkáza vzducholodi Italia ve své době vzrušila celý svět. Patří k nejznámějším událostem v dějinách dobývání Arktidy. Byla o ní napsána celá řada knih a dočkala se i filmového zpracování. Přesto i nad tímto příběhem zůstává řada dodnes nezodpovězených otazníků...

Této tragické události předcházel let vzducholodi Norge, který se uskutečnil o dva roky dříve. Z iniciativy Roalda Amundsena byla zorganizována expedice, kterou financoval Norský aeroklub. Finančně přispěl i Američan L .Ellsworth, za podmínky, že se letu osobně zúčastní. Od italské vlády Norové zakoupili vzducholoď typu N -1, kterou zkonstruoval plukovník Umberto Nobile. Expedice tak ponese název Amundsen-Ellsworth-Nobile. Kromě Ellswortha je na palubě vzducholodi smíšená norsko-italská posádka.

Vzducholoď Norge startuje 11. května 1926 z Královské zátoky na Špicberkách a zamíří k severnímu pólu. Nobile má na starosti její řízení, zatímco Amundsen se ujímá funkce pozorovatele. Po 17 hodinách letu jsou již nad pólem, kde sestupují do výše 200 m a slavnostně nad ním shazují tři národní vlajky. Poté pokračují v letu směrem k Aljašce. Přestane fungovat vysílačka, a tak je jediné spojení se světem přerušeno. Navíc se prudce zhorší počasí, a proto je další let Norge velmi dramatický. Nakonec, po 72 hodinovém nepřetržitém letu, se Nobilemu podaří se vzducholodí bezpečně přistát u osady Teller na Aljašce. Celá posádka je unavená z nevyspaní, ale šťastná. Uskutečnil se tak první transarktický přelet v historii. Tento úspěch je bohužel trochu zakalen stupňující se nevraživostí mezi oběma hlavními aktéry - Amundsenem a Nobilem. Již brzo mezi nimi dojde k ostré, ale zbytečné výměně názorů, ohledně toho, kdo z nich, a v jaké míře měl na tomto úspěchu rozhodující podíl. Oba se začnou vzájemně napadat v tisku, i ve svých knihách, které o této výpravě napíší. Toto nepřátelství vydrží dva roky, než dojde k událostem, které vše a navždy úplně změní...

Brzy po návratu do vlasti, Nobile přijde s plánem na další arktickou výpravu, tentokrát s vlastní vzducholodí, která ponese jméno Italia. Jejím cílem má být nejen zeměpisný průzkum neznámých oblastí severu, ale i rozsáhlý program vědecký v oblasti atmosférické indukce, zemského magnetismu a oceánografie. Nobilemu se podaří pro svůj plán získat italskou vládu, a tak po důkladných přípravách vzducholoď Italia, vybavená třemi motory, odlétá v polovině dubna 1928 z Milána na Špicberky, do Královské zátoky.

vzducholoď Italia

Ta je již tradiční základnou polárních výprav a Italů zde již očekává nejen mateřská loď Citta di Milano, ale i někteří další členové Nobileho výpravy. Ta měla celkem 18 osob, včetně dvou novinářů a tří vědeckých pracovníků. Mezi nimi je i prof. František Běhounek z Prahy, který byl na doporučení Marie Curieové již i ve výpravě Norge, ale samotného letu se tehdy nezúčastnil. Na palubě Italie bude mít na starosti zkoumání atmosférické indukce.

Během prvních dvou letů vzducholoď Italia prozkoumá dosud neznámé rozsáhlé oblasti mezi Zemí Františka Josefa a Severní Zemí. Podařilo se shromáždit řadu nových zeměpisných poznatků a zkorigovat souřadnice některých ostrovů. Třetí let Italie již směřuje přímo k severnímu pólu, kde se chtěl Nobile pokusit dokonce sestoupit na zem, ale o tohoto záměru nakonec upustil. 24.května o půlnoci Italia doletí k pólu, kde několikrát zakrouží, slavnostně shodí na zem italskou vlajku a obrátí se na zpáteční cestu. Dosud jasná obloha se zanedlouho zatáhne mraky a zvedne se silný vítr. V houstnoucí mlze letí Italia naslepo, silný vichr ji přes maximální výkon motorů stále unáší k východu. Navíc se kovové součásti vzducholodi pokrývají silnou vrstvou ledu, což zvětšuje její váhu o několik tun. Záhy dojde ke katastrofě, kdy vzducholoď během pouhých dvou minut prudce klesne a narazí na led. Velitelská gondola s částí posádky a věcí se odtrhne od jejího trupu, a zůstane na kře. Rozléhají se výkřiky a sténání zraněných. Mechanik, který byl v motorové gondole, zahyne na místě. Odlehčený trup vzducholodi, na němž zůstalo dalších šest členů posádky, znovu stoupá a pomalu mizí vyděšeným trosečníkům za obzorem navždy...

Na kře zůstává zraněný Nobile a dalších osm mužů včetně prof. Běhounka. Těžce zraněn je palubní mechanik. Když se trochu vzpamatují z otřesu a prohledají trosky kabiny a okolí, objeví červený stan, zásobu potravin, revolver a další předměty. Nejdůležitějším nálezem je ale nouzová vysílačka. Jen s její pomocí může přijít záchrana, protože cesta zpět pěšky nepřichází v úvahu. Na pravidelné zoufalé volání SOS však trosečníkům z červeného stanu nikdo neodpovídá. Zásoby potravin mohou vydržet nejdéle 45 dní. Kra s trosečníky se neustále pohybuje, a když jednoho dne spatří v dálce ostrov Foyn, rozhodnou se tři z nich odejít pro pomoc, protože již přestali věřit v možnost navázání rádiového spojení. V této skupině jsou dva italští důstojníci Mariano a Zappi a švédský vědec Dr. Malmgren. Na kře zůstalo již jen šest trosečníků, kteří se neustále snaží pokračovat ve vysílání signálů o pomoc. Ruský radiotelegrafista náhodou zachytí jejich volání, a tak se konečně podaří navázat spojení s mateřskou lodí na Špicberkách, a sdělit jim tak svoji polohu. Celý svět, který se strachoval o osud nezvěstných, si trochu oddechne. Okamžitě jsou zahájeny rozsáhlé záchranné akce, jichž se zúčastní 18 lodí, 22 letadel a 1500 mužů ze šesti zemí. Trosečníci slyší hukot motorů, letadla přelétávající nad jejich táborem jim shazují zásoby. Ale žádný pilot nemůže přistát. Pro tyto velké stroje není v okolí stanu žádná vhodná plocha. K táboru se probíjí také sovětský ledoborec Krasin a jsou vyslány i pěší expedice. Musí se jednat rychle.

Roald Amundsen, v té době již 60-ti letý, přes veškeré vzájemné spory s Nobilem, neváhá ani okamžik dát všechny své zkušenosti pro záchranu trosečníků. 18. června 1928 startuje z Tromso francouzský hydroplán Latham s Amundsenem a 5 muži na palubě. Zamíří na Špicberky, odkud chce Amundsen organizovat další pomoc. Po dvou hodinách letu Latham hlásí, že se v oblasti Medvědího ostrova dostal do husté mlhy. Za hodinu přišla další depeše, ale pak už se z éteru neozvalo nic. Do cíle Latham nikdy nepřiletěl. Celý svět je vzrušen touto další tragédií. Veškeré pátrání po Amundsenovi je marné. Později se našel v moři jeden z plováků Lathamu a benzínová nádržka. Z jejich expertizy se usuzuje, že se Latham po pádu do moře ještě nějakou dobu držel nad hladinou. Přesné příčiny zřícení letadla a okolnosti Amundsenovy smrti nejsou známy. Slavný polárník pravděpodobně odpočívá na dně Barentsova moře.

Mezitím pokračují akce pro záchranu Nobileho a jeho druhů v červeném stanu. Jednoho dne švédský pilot Lundborg konečně přistane u červeného stanu. Na palubu svého malého stroje ale může vzít jen jednu osobu. Zachrání generála Nobileho. Velitel tak opustil své muže jako první, ale na druhé straně byl zraněný, a také mohl z mateřské lodi Citta di Milano, kam byl dopraven, nejlépe organizovat další pomoc. Lundborg letí znovu, zachránit dalšího, ale při druhém přistání havaruje, je zraněn, a stává se tak sám trosečníkem. Je sice zachráněn jiným švédským pilotem, ale pak letecké pokusy o záchranu zbývajících mužů ustanou. Piloti po havárii Lundborga již nechtějí riskovat. Blížící se léto, husté mlhy a zejména rozměklé kry v okolí tábora již neumožňují přistání. Veškeré naděje se tak upínají k ledoborci Krasin, který se plnou silou svých motorů prodírá metr po metru ledovými poli k táboru. Z Krasina je vyslán k průzkumnému letu junkers s pilotem Čuchnovským. Ten spatří na ledu tři muže, dva z nich mávají praporky a třetí leží na sněhu. Není pochyb, že jde o tříčlennou Marianovu skupinu, která opustila červený stan, před více než měsícem. Čuchnovský nahlásí jejich polohu Krasinu, ale sám havaruje. Za tři dny dorazí ledoborec k místu, které udal Čuchnovský. Najde tam jen dva Italy Mariana a Zappiho. Po Malmgrenovi ani stopy. Mariano byl v zuboženém stavu, velice zesláblý, a v důsledku omrzlin se musel podrobit amputaci nohy. Zato Zappi byl v překvapivě  dobré formě, a zřejmě na úkor svých druhů, i v dvojím teplém oblečení. Dle Zappiho vyprávění, který měl u sebe Malmgrenův kompas, několik dní po odchodu z tábora Dr. Malmgren zeslábl, omrzla mu noha a prosil své druhy, aby se nezdržovali a  zanechali jej svému osudu. Volil ale nešťastný švédský vědec skutečně dobrovolnou smrt uprostřed ledových ker? Proč Zappi, nejsilnější z celé trojice, svého druha opustil a neučinil nic, aby ho zachránil? Či se stal Malmgren obětí sobectví silnějších, snad i kanibalizmu? Zappi byl tomuto hroznému podezření vystaven, ale důkazy chyběly. Smrt mladého, vynikajícího švédského učence tak zůstává neobjasněna.   

Téhož dne, kdy byli zachráněni Mariano a Zappi, zaslechnou muži z červeného stanu, sirény Krasina, ale loď stále nevidí. Vystřelí proto kouřové patrony, ledoborec poopraví svůj kurs, a již k večeru, za jásotu sovětských námořníků, dorazí k táboru trosečníků. Všichni jsou šťastní, někteří si utírají neposlušné slzy. Mezi pěti zachráněnými, kteří zbyli v červeném stanu po odchodu Marianovy skupiny a odletu Nobileho, je i prof. Běhounek, který přes veškeré zklamání a útrapy, nezapomínal na své vědecké povinnosti. Tento zdánlivě chladný, odměřený vědec i v těch nejhroznějších okamžicích osvědčil svoji odolnost, nezdolnou energii a morální sílu. Jeho radost kalí jen zpráva o Malmgrenově smrti.

A jaký byl osud šesti Italů, kteří po katastrofě zůstali na palubě Italie? Vzducholoď s roztříštěnou velitelskou kabinou, poškozenou motorovou gondolou, odlehčená o váhu deseti mužů, přístrojů a zásob, se opět vznesla a zmizela v mracích. Po chvíli někteří trosečníci spatřili v dálce slabý proužek dýmu, který ale brzo ustal. Kdyby vodíkem plněná vzducholoď shořela ve vzduchu nebo po novém nárazu na zem, vyvolalo by to obrovské plameny a hustý černý dým, který by neunikl pozornosti trosečníků. Mohla se jen utrhnout benzínová nádrž, která se po dopadu vznítila. Ale i v případě požáru by se nemohly rozpustit silné ledové kry, a na ledové ploše by zůstala ležet alespoň kovová kostra vzducholodi. Jak to že nikdo z mnoha pilotů, hledající červený stan, a prolétávající danou oblastí nic nespatřil? Dodnes se nenašla sebemenší stopa po zbytcích vzducholodi Italia. Osud šesti Italů, kteří onoho pochmurného rána zmizeli navždy v polárním nebi zůstává záhadou...

Roald Amundsen
(1872 - 1928 nezvěstný)