Amundsenův N-25 po nouzovém přistání (21. 5. 1925)

Jedno z nich je při přistání tak vážně poškozeno, že již není schopno dalšího letu. Posádky obou strojů se navíc vzájemně objeví až po 2 dnech pátrání. Ve snaze se k sobě dostat, jedna málem zahyne. Vodní kanál se stále zužuje, a tak neumožňuje start jediného provozuschopného letadla, pohyby ker hrozí navíc rozdrcením letadla. Poslední nadějí na záchranu je vytáhnout stroj z kanálu a pokusit se o start z ledové plochy. Pěší pochod zpět je totiž prakticky beznadějný - výprava není na tuto eventualitu vybavena. Ale připravit mezi pohybujícími se ledovými krami dostatečně dlouhou rozjezdovou dráhu pro start letadla je takřka sysifovská práce. Všichni členové expedice neúnavně pracují mnoho dní, 16 hodin denně a jen se zcela primitivními prostředky.

První pokus značně přetíženého stroje se všemi 6 muži na palubě se nezdaří a je jen promrháno drahocenné palivo nezbytně nutné k návratu. Až druhý, poslední a rozhodující pokus se povede, letadlo se konečně odlepí od ledu a v husté mlze téměř naslepo směřuje ke Špicberkům. Dochází sice k další poruše jednoho z motorů, a tak jsou nuceni přistát na moři. Naštěstí jsou již ale v dohledu severovýchodních  Špicberků. Náhodou je spatří norská loď Sjoliv, která všechny zachrání.

Celý svět opět trnul řadu dní o osud této výpravy, protože Amundsen - zřejmě záměrně - s sebou nevzal radiovou vysílačku, kterou by mohl dát zprávu, uvést polohu, a umožnit tak záchrannou operaci.