členové Greelyho expedice na Grinnellovu zemi

Greelyho vojenská expedice se v roce 1881 vydala na sever v pronajatém tuleňářském parníku Proteus. Cestou navštívila některá tábořiště předchozích polárních expedic. V jejich zásobovacích skladech si doplnila proviant, vyzvedla dokumenty z kamenných mohyl, a zároveň tam uložila své vlastní zprávy. Výpravě se podařilo dosáhnout určeného místa v zálivu lady Franklinové. Z lodi vyložili zásoby a vše potřebné ke stavbě dřevěných domků.

stavba polární stanice Fort Conger na Grinnellově zemi (1881)

Již za měsíc je zřízena tehdy nejsevernější polární stanice na světě. Byla pojmenována Fort Conger.

sklad Greelyho expedice, v pozadí ostrov (1881)

Loď Proteus se vrátila zpět do vlasti. Podle plánu má na stanici Fort Conger připlout opět příští rok v létě, dopravit nové zásoby a především po roce pobytu vyměnit posádku, která přečkala svou první zimu v Arktidě.

S příchodem jara její členové podnikají řadu loveckých a průzkumných výprav do okolí stanice.

Long a Jens zabíjejí medvěda (1881)

Provádějí i různá vědecká pozorování a měření. Nejsou to zanícení polární badatelé, ale vojáci, a tak se všichni hlavně těší na léto, kdy má přijet loď Proteus s novou posádkou, která je vystřídá, a oni se konečně vrátí domů

Loď Proteus však proti očekávání nepřipluje, a arktické léto se pomalu chýlí ke konci. Před Greelym tak vyvstává nečekaná nutnost druhého přezimování v drsné Arktidě, s tenčícími se zásobami potravin a vyčerpanými lidmi. Greely se proto snaží udržet v mužstvu morálku nasazením železné vojenské kázně, zavede systém přísných trestů. Přesto nezabrání tomu, aby v silně roztrpčené a podrážděné posádce nedocházelo ke stále prudším hádkám i porušování rozkazů. V této krajně napjaté atmosféře přečkávají zcela demotivovaní vojáci ve stanici i druhou polární zimu. Když ale ani příští rok v létě nepřiplouvá ani Proteus, ani žádná jiná loď, situace se stává kritickou. I Greelymu je teď jasné, že již nelze ve stanici déle zůstávat. Třetí přezimování by již pro všechny znamenalo jistou smrt.

Greelyho lidé proto opouštějí Fort Conger v malé staré parní bárce, která zde zůstala po nedávné Hallově výpravě. Do té se ale vejde jen omezené množství potravin. Greely se v ní snaží probít na jih, kde doufá najít eskymácké osady. Ale již po dvou týdnech plavby je bárka uvězněna v ledových krách. Posádka musí proto sestoupit na led a loď opustit. Greely se nakonec rozhodne uchýlit na Grinnellovu zemi, kde věří, že objeví zásobovací skladiště. To se mu sice podaří, ale skladiště jsou prázdná. Navíc se z jedné uložené zprávy již tak zdecimovaní vojáci dozvídají další pohromu. Loď Proteus, na kterou tak dlouho a marně čekali, byla při pokusu proniknout do Fort Congeru sama rozdrcena ledem a potopila se. Její posádka ale měla štěstí, byla zachráněna jakousi náhodně proplouvající lodí. Její kapitán se o další osud Greelyho výpravy staral pramálo a sám urychleně prchal z těchto nebezpečných vod. A tak Greely a jeho lidé zůstali dál opuštění, zapomenutí.

potápějící se loď Proteus, jež vzala ke dnu i většinu zásob a veškerou poštu určenou Greelyho mužům (1883)

Až pod tlakem veřejného mínění, kterým otřásla tragédie De Longovy výpravy, se americká vláda rozhodla vyslat opožděnou pomoc. V červnu 1884 našla velrybářská loď Thetis poblíž mysu Sabine zbytky posledního tábora Greelyho expedice. Co se v něm přesně odehrálo, se neví dodnes...

záchranná výprava lodě Thetis
konečně dorazila ke Greelyho táboru (1884)

Když zachránci otevřeli roztrhanou stanovou plachtu, zděšeně ucouvli. Ve stanu spatřili několik zdivočelých, zbědovaných a hladem pološílených mužů. Jeden měl amputovány nohy, ostatní leželi, a jeden z nich klečel, jako by se modlil - byl to poručík Greely. Nikdo však zachráncům zpočátku nevěnoval sebemenší pozornost. Když se někteří probrali z letargie, násilím se vrhli na plechovky s konzervovaným masem, jímž je námořníci chtěli po troškách nakrmit. Zachráncům tuhla krev v žilách, když se postupně seznamovali s opravdovými orgiemi hladu, které si Greelyho vojáci prožili. Zapomenuti, ponecháni sami sobě, bez potravin a střeliva, kdy nemohli prakticky nic ulovit, dopouštěli se členové mužstva stále častěji neuposlechnutí rozkazu, vzpour a krádeží zbylých potravin. Zloděje trestal Greely nemilosrdně. Jeden byl pro výstrahu zastřelen, ale ani to ostatní neodradilo. Po vyčerpání posledních zásob začali vojáci jíst psy, později i psí řemeny, kožené oděvy či stanové plátno. Lékař výpravy skončil sebevraždou, když se předávkoval sedativy. Ostatní začali postupně umírat z hladu či na kurděje. V okolí stanu se povalovaly nepohřbené mrtvoly s vykrájenými kusy masa, což nasvědčovalo tomu, že došlo i ke kanibalismu. To jen dokreslovalo celý obraz tragédie.

Z dvaceti čtyř mužů, kteří před třemi lety přijeli na daleký sever, jich přežilo jen šest. Sedmý, krutě zmrzačený seržant, zemřel na zpáteční cestě do vlasti. Většina z nich se již stejně nikdy z prožitých hrůz zcela nevzpamatovala. Ale samotný Greely žil ještě velmi dlouho a zemřel v hodnosti generála.

místo Greelyho tábora ve Fort Conger po 100 letech

 (1987)

Vladimir Vojir´s original text corrected and translated by Optomen Television (UK)

In programme Lieutenant Greely’s Tragic Expedition, we relive a terrible story of mutiny, murder and cannibalism. In 1879, the American lieutenant Greely was commissioned to set up one of the first permanent scientific observation stations in the Arctic. The crew of this noble expedition triumphantly reached the farthest ever point north - beating the British record – and the crew began their task in high spirits. They expected to return home a year later, but the relief ship never came. After two long winters the crew became hostile and mutinous, and eventually abandoned camp and headed south. Months later, rescuers found only seven half mad men, surrounded by amputated limbs and exposed bodies. Greely survived, and on his return denied the rescuer’s reports of cannibalism. We retrace Greely’s steps, to uncover the long abandoned research and the truth behind this controversy.

In1879, the International Polar Conference decided to establish the first permanent scientific observation stations in the Arctic. A man named Lieutenant Greely was commissioned to set up one of these, and in 1881 he set out to the North with 25 sailors. Three years later, there were only seven men left alive – Greely among them. According to the rescuers that found the men, they’d resorted to mutiny, murder, and a diet of shoe leather and human flesh. What could have led to this tragic ending?

The truth it seems is that the US Congress paid little attention to the expedition, thinking it was of little significance or interest. It was poorly funded, inadequately equipped and the sailors had little or no polar experience. However, even with these setbacks, they succeeded in breaking the British record for reaching the farthest point north towards the North Pole. This was a glorious triumph for America, but the sequence of disastrous events that followed over-shadowed the expeditions success...

When the expedition reached Lady Franklin Bay, the intended site for the scientific base, the crew built wooden barracks and began their tasks of exploring, hunting and carrying out scientific investigations. The ship Proteus set sail home, and was supposed to return the following year with a replacement crew and provisions. But the ship never came.

As the second freezing arctic winter descended, the men had to struggle through with dwindling supplies, and the atmosphere became extremely unpleasant. The leaders of the group were barely on speaking terms, and all sense of order and responsibility was lost. In desperation, the crew abandoned their research and headed south in five boats with only 40 days rations. Greely’s indecision and the crew’s mutinous plots hastened their inevitable fate. They eventually became trapped on Cape Sabine, unable to travel any further south, and waited there for eight months. One by one, men began to die and the rescuers that eventually arrived found only seven remaining. They were half mad, and surrounded by amputated legs and exposed, cannibalised bodies.

The survivors returned to a hero’s welcome, and gave sworn affidavits that they had not practised cannibalism. Whether the truth was distorted due to sensational publicity, or whether these men really did resort to such depravity is still in debate today. In a new polar expedition to retrace Greely’s steps, from the abandoned scientific base where two years’ research is still waiting to be uncovered to the final site where many lives ended, researchers hope to bring this little known story to life.

The narrative of this new expedition, along with interviews with relatives of the survivors, readings from the crew’s preserved diaries, and discussions with experts such as author Leonard Guttridge, will undoubtedly provide a gripping insight into one of the most terrifying expeditions in Arctic history.

Vladimir Vojir

Adolphus Washington Greely(1844 - 1935)

Greely jako poručík U.S. Army

vykládání materiálu z lodi Proteus

polární stanice Fort Conger

Greelyho místnost na základně
Fort Conger

Greelyho místnost na základně
Fort Conger

seržant Brainard a poručík Lockwood

na nejsevernějším dosaženém bodu (1882)

zásobovací loď Proteus (1883)

Frederic zahřívá seržanta Rice
do jeho smrti vyhladověním

příď záchranné lodě Thetis (1884)

zborcený stan, kde záchranáři z lodi Thetis našli zbytky Greelyho expedice

zbědované členy výpravy,
 kteří strádání přežili, museli odnést na záchrannou loď (1884)

přeživší na lodi Thetis

Greely vpředu první zprava (1884)

mezi zachránci (1884)

jen těchto šest mužů hrůzy přežilo (1884)

Pearyho výprava u hromady kamení, vystavěné členy Greeleho expedice (1909)

hrob A.W.Greelyho v Arlingtonu