Mgr.  VLADIMÍR  VOJÍŘ              

námět na televizní dokument: 26 min.

koproducenti: Česká televize - The Missing Piece (Španělsko) - Video 13 Production (Francie)

nerealizováno z důvodu rozpadu SSSR v prosinci 1991

© Vladimír Vojíř 1991

(Valentin Valentinovič Karavaev CSc., narozený 13. 5 . 1939 v Moskvě, zemřel v roce 2005) 

---

PROLOG

Současná Moskva - metropole s mnoha miliony obyvatel, kde rodilí Moskvané tvoří z tohoto počtu jen malý zlomek. Zbytek jsou přistěhovalci z nejrůznějších národů a národností. Dlouhá desetiletí života v totalitním režimu. Dosavadní ideje, kterým - byť byly falešné - velká část lidí věřila. Perestrojka je rozbila, ale v podstatě je nedokázala nahradit ničím jiným - to jen prohloubilo celkovou morální devastaci.

Perestrojka přinesla v určitých oblastech svobodu, zmizel strach. Svoboda daná národu, který nemá žádnou demokratickou tradici a kde se nahromadilo neuvěřitelné množství nevyřešených problémů, znamená otevření ventilu přetopeného kotle, jehož proud snad už nikdo nedokáže regulovat natož zastavit. Jakž takž fungující ekonomika v podmínkách polovojenského komunismu, založená na principu strachu, je v totálním rozkladu. Strach zmizel a ideologické stimuly jsou už dávno neúčinné, lidé nemají zájem pracovat. Perestrojka některými svými ne zcela domyšlenými zákony umožnila obratným spekulantům obrovské zisky a tak silně rozšířila - dříve poměrně velmi úzkou - skupinu bohatých lidí. To vede k dalším sociálním konfliktům.

Stále neproniknutelné mafie a nové gangy „ochránců“ - vyděračů. Novodobá buržoazie, která svým způsobem určuje morálku a převážně se rekrutuje z členů těchto gangů, taxikářů, prostitutek, pracovníků zahraničního obchodu, spekulantů a číšníků. Obyvatelé Moskvy mají větší možnost kontaktu s cizinci. To za stavu celkové destrukce hodnot vede ke konzumnímu kretenismu, který nabývá až absurdních forem - video je téměř smyslem života, vraždy kvůli botaskám nebo walkmanu jsou úplně běžné. Neobyčejně vysoká kriminalita, obrovské vzdálenosti (až několikahodinové každodenní dojíždění do práce a zpět), špatně nebo téměř vůbec nefungující síť zásobování a služeb, fronty, poloprázdné obchody, kdy jen zajištění základních prostředků na obživu v podstatě vyčerpá všechnu životní energii, obrovská přetrvávající byrokracie při úředním vyřizování i těch nejběžnějších záležitostí. Tisíce lidí z jiných měst a provincií SSSR sní o tom, aby mohli v Moskvě žít, v naději, že zde naleznou štěstí. Přitom život naprosté většiny Moskvanů je ale spíš peklem než životem.

Naznačené okolnosti (a samozřejmě mnohé jiné) představují permanentní frustraci, determinují myšlení a chování Moskvanů a promítají se do mezilidských vztahů takovým způsobem, že pro cizince, který navštíví Moskvu poprvé, je to šokující zážitek - všeobecně nízká kultura chování, arogance, nevraživost, zkarikovaná nápodoba Západu, ustaranost, bezohlednost, omezená nadutost i tupá rezignace s latentním sklonem k agresi. S tím vším se v současné Moskvě běžně setkáváme.

PROTAGONISTA

V tomto deprimujícím prostředí - v samém centru Moskvy nedaleko Arbatu - žije Valentin Valentinovič, 51letý rodilý Moskvan, vědecký pracovník s duší tak trochu chuligánského kluka, jemuž jsou uvedené vlastnosti bytostně cizí. Je velmi svéráznou osobností již svojí vizáží - měří téměř dva metry.

Jeho malý třípokojový byt je sám o sobě kuriozitou. Vyřazená narkotizační aparatura, zabírající skoro třetinu pokoje, dva soustruhy, torza lodních motorů, vzácné japonské důlní telefony, vojenský telekomunikační přístroj, staré sextanty, fotoaparáty, dalekohledy a obrovské množství nejrůznějšího železného haraburdí, takže přejít pokojem, natož si vůbec někde sednout je skoro umění. V tomto „skladu železa“ je ale také unikátní sbírka míšenského porcelánu, obrovský lustr ještě z dob carismu, svazky vzácných bibliofilií a stará kolekce tibetských a lámaistických bůžků, kterou Valentin zdědil po svých předcích.

Valentin vášnivě rád pracuje s železem, neustále něco opravuje a v tomto směru je manuálně nesmírně zručný. V jeho vlastním bytě však všechno funguje jenom na čestné slovo, asi je to jakýsi jeho záměr.

Valentin pracuje jako teoretický fyzik, takže mu k práci stačí jen hlava a arch papíru z počítače. Tyto polopopsané archy se také válí po celém bytě. V Akademii věd, kde je zaměstnán, se objeví tak 2x do měsíce, odevzdá výsledky své domácí činnosti a jinak si žije „oněginovským“ rytmem - vstává kolem 11 hodiny, spát chodí ve 2 v noci. Valentinovi vyšly jen dvě vědecké publikace. Na rozdíl od objemných prací jeho kolegů, plné složitých diferenciálních rovnic, jsou jeho práce útlé a najdeme v nich jen jednoduché vzorce. Geniální myšlenky lze vyjádřit jednoduše, říká Valentin a připomíná Einsteinovo E=mc². Asi i proto, na rozdíl od svých kolegů profesorů a docentů, dosáhl jen hodnosti kandidáta věd.

Před domem parkuje jeho starý moskvič, působí dojmem vraku, ale pořád jezdí. Na jeho přívěsu je motorový člun s nápisem „Společenská inspekce“. Valentinovi se jakýmsi záhadným způsobem podařilo propašovat se do jakéhosi ekologického hnutí, které mu umožňuje jezdit s lodí i do zakázaných oblastí, především má ale levnější benzín. Loď a dobrodružství, to jsou, kromě jeho vědecké činnosti, Valentinovy další vášně. V souhrnu téměř čtvrtinu roku tráví svůj čas s některou ze svých přítelkyň na řekách a jezerech. Kempuje na březích a ostrovech daleko od lidí, jezdí na vodních lyžích, toulá se po lesích a sbírá maliny nebo houby. Dalekohledem pozoruje nahé vesničanky, koupající se na březích Volhy. Uprostřed jezer a řek popíjí v mírných vlnách ruský čaj a svůj velmi kvalitní samohon. Dlouho do noci sedí u ohně - většinou už jen sám - a promýšlí své geniálně jednoduché patenty. Ví, že zbyrokratizovaný systém patentů a vynálezů v SSSR nedává jednotlivci příliš šanci, ale baví ho to. Většinou jsou to spíš kuriózní nápady, ale - ač s podivem - několik jeho myšlenek bylo daleko později jinde ve světě skutečně realizováno.

Najít společníky pro tyto své výlety je pro Valentina čím dál tím těžší. Jeho známí Moskvané dávají přednost návštěvám muzeí, galerií, divadel a operních představení. To jsou pro Valentina nesmírně nudné záležitosti. Jak paradoxní, když spíše náhodně zjišťujeme, že je velice sečtělý a má téměř encyklopedický přehled v kultuře i v politice. Valentinovy názory na dění v SSSR jsou na první pohled zdánlivě velmi povrchní a zjednodušující. Přitom ale postupně zjistíme, že jeho soudy jsou opřeny o hlubokou znalost věci a přesně vystihují podstatu.

Valentin se netrápí tím, co nemůže změnit a mezi většinou ostatních Moskvanů je prostě výjimečná, byť svérázná osobnost - svým humorem, svým nadhledem nad deprimující realitou i schopností ji paradovat a především svým celkovým přístupem k životu.

ZÁKLADNÍ KONCEPCE A IDEA FILMU

Film bude autentickým portrétem tohoto neobyčejného člověka, postupně skládaný z obrazů z jeho každodenního života v Moskvě. Tyto obrazy budou vybírány tak, aby pro jeho chování, názory a především jeho postoj k životu byly charakteristické. Zároveň jejich sled bude sestaven tak, aby Valentin, který se na začátku filmu bude divákovi jevit jako výstřední, nepochopitelný podivín, jej nakonec - byť s výhradami a snad i proti jeho vůli - okouzlil.

Tato hlavní linie bude rytmizována obrazy z běžného života současné Moskvy. Zde nám vůbec nepůjde o komplexnější zachycení ruské současnosti, tím méně o nějakou analýzu příčin a souvislostí daného stavu. Naopak, toto zobrazeni bude jakoby „pohledem cizince“, který se poprvé setkává s Moskvou, neví téměř nic, nechápe souvislosti, zachytí jen nahodile jevovou stránku, ale má odstup. Výsledkem by měl být obraz hektického panoptika kuriozit, absurdit a lidských karikatur.

Obě uvedené linie se budou prolínat a budou účelově gradovány tak, abychom dosáhli počátečního kontrastu a jeho postupnou inverzi. Zdánlivě normální život Moskvanů : výstřední Valentin, považovaný ostatními téměř za blázna, přes identický průsečík - výstřední Valentin jako integrální produkt nemocné společnosti, až po inverzi - totální destrukce hodnot, pokřivené mezilidské vztahy, nesmyslnost života většiny ostatních: Valentin, tento ruský „Řek Zorba“, který i v daných podmínkách nachází svoji cestu a jehož život je svým způsobem krásný a smysluplný.

Film by měl rovněž naznačit i tyto dvě „dialektické“ zákonitosti:

1) Valentin je zákonitě determinován stávajícím reálem. Přesto (a právě proto - viz dále) dokáže být takovým, jakým je. Valentin však zároveň (byť v nepatrné míře) ovlivňuje i tento reál - svoje okolí. V závěrečné scéně Valentin, při konfrontaci s typickým frustrovaným Moskvanem, dokáže svým humorným nadhledem trochu narušit jeho slupku rezignované arogance a vnést do jeho života - alespoň na chvilku - trochu jiskry a malé „světélko“.

2) Politická, duchovní či materiální nesvoboda a z ní vyplývající limity, působí jako celek na společnost negativně, objektivně brzdí a pokřivují rozvoj osobnosti. Tyto limity však zároveň taky zcela logicky potencují i latentní schopnosti - překonávání těchto překážek a omezení, improvizace a fantazie při hledání možné a smysluplné životní cesty a tak - byť paradoxně - plodí i výjimečné osobnosti!

Ať už jsou geniálními umělci a/nebo „jen“ lidsky krásnými bytostmi, jsou vlastně takovými i díky těmto limitám!

 

Praha, 15. 1. 1991

© Vladimír Vojíř 1991

 

www.vova.cz