VLADIMÍR VOJÍŘ - Texty - PŘÍBĚH ŠÍLENÉHO LEVOBOČKA

NÁMĚT

Rudolf II. a jeho doba jsou poměrně slušně „zmapovány“ historicky, literárně i audiovizuálně. Méně se ví o osudu jeho nemanželského syna dona Julia Caesara - osoby zajímavé z hlediska historického i psychiatrického.

Rudolf II. se nikdy neoženil, přesto měl řadu milenek a nemanželských dětí. Jeho stálou a dlouhodobou milenkou však byla jen Kateřina Stradová, krásná a vzdělaná Italka, dcera jeho dvorního antikváře, který zároveň vlastnil i pražský nevěstinec. S ní měl císař Rudolf II. tři dcery a tři syny.

Jeho prvorozený syn, plným jménem don Julio Caesar markýz d´Austria, se narodil kolem roku 1586 v Praze. Již v raném mládí se u něj projevily první příznaky duševní choroby. Vedl prostopášný život a dělal svému otci takovou ostudu, že císaři nakonec nezbylo, než jej, byť ještě nezletilého, vykázat z Prahy na zámek v Českém Krumlově. Tam se ale jeho choroba - schizofrenie s deviantními sklony k sadismu, masochismu a nekrofilii projevila v celé své intenzitě. Don Julio se toulal, opíjel, opakovaně vyvolával rvačky v hospodách a znásilňoval dcery i ženy krumlovských měšťanů. Později zavraždil svoji oblíbenou milenku Markétu Pichlerovou, dceru místního ranhojiče, mrtvolu zohavil (uřezal jí uši a vydloubal oči), a takto ji před očima sluhů ještě znásilnil.

don Julio Caesar vraždí svoji milenku Markétu Pichlerovou

(Adolf Liebscher)

Opatrovníci sice mají panický strach císaři referovat, ale zvěsti o hrůzách, jež se v Krumlově dějí, se k němu nakonec přece jen donesou. Rudolf II. proto do Krumlova ihned posílá dr. Mingoniuse, který se mladíkovi jednak snaží domluvit, a taky mu terapeuticky tradičním, středověkým způsobem opakovaně pouští žilou. Nic však nepomáhá, jeho choroba se naopak dále zhoršuje a postupně v plném rozsahu manifestuje. Na Rudolfův rozkaz je proto jeho syn držen v přísné izolaci a kromě opatrovníků k němu nemá nikdo přístup. Zcela nahý don Julio tak hodiny a hodiny vysedává v zamřížovaném okně krumlovského zámku - svého vězení, někdy zcela nehybně, s úšklebkem šílence, v jakémsi katatonickém stuporu, jindy něco nesrozumitelně pokřikuje a gestikuluje na vyděšené kolemjdoucí. Přestává se rovněž mýt, odmítá stravu a stále častěji propadá záchvatům zuřivosti, kdy nesmyslně rozbíjí všechny předměty kolem sebe. Intenzivně masturbuje, tělesně chřadne a dochází i k sebemrzačení, potírá se vlastní krví a stolicí.

Podle nepotvrzených svědectví dává Rudolf II. prostřednictvím Václava Budovce z Budova, později rovněž popraveného, přímý rozkaz k popravě svého vlastního syna, jakožto tyrana a vraha. Tu údajně provede profesor a rektor pražské lékařské fakulty dr. Jesenius, a to tím způsobem, že nešťastnému mladíkovi v lázni otevře žíly.

Historicky věrohodnější se jeví verze podle které don Julio umírá na aspirační pneumonii, když mu předtím v hrtanu spontánně perforovalo velké ložisko hnisu. Syn Rudolfa II. umírá 25.6.1609 ve věku asi 23 let.

Pro realizaci dokumentu je velice důležitý sběr materiálu - všech dochovaných originálních písemností a konzultace s odbornými poradci z historie (prof. Janáček již bohužel nežije) i psychiatrie. Otázkou je dostatek obrazového materiálu. Nutné je citlivě a objektivně odlišit bezpochyby věrohodná fakta od svědectví zprostředkovaných, přenesených. Což však neznamená, že by hypotézy, jež sice nejsou solidně doloženy, či jsou dnes dokonce vyvráceny, neměly být v pořadu zmíněny. Obohacení filmu o hrané resp. polohrané sekvence, natáčené v prostředí krumlovského zámku, by bylo jistě atraktivní.

Dokument by se neměl omezit jen na osobu dona Julia, ale v této souvislosti zachytit a přiblížit i zajímavé osudy dalších Rudolfových dětí, (sourozenců tohoto šílence), sexuální život Rudolfa II a jeho vztahy k ženám vůbec, a v neposlední řadě i komplikované psychické onemocnění jeho samého, sice diferenciálně-diagnosticky obtížně klasifikovatelné, které ale mělo bezpochyby přímý vliv na jednání tohoto římsko-německého císaře a českého krále.

RECENZE

Poznámky po prvním zběžném shlédnutí

Celkově, myslím, nadprůměrný dokument. Poděkování panu režisérovi Boňkovi.

MINUS

tautologie již v samotném názvu, existují děti, kteří ale nejsou dětmi svých rodičů?, ale třeba to je, jen mně nesrozumitelný, jakýsi záměr.
snad malinko (a pro získání divákova zájmu) rozvláčná vstupní expozice
naopak občas „uspěchaný“ komentář, místy trochu překotně sdělující i zbytečné podrobnosti, možná i ve snaze poopravovat nepřesnosti historiků, ale to není účelem televizního dokumentu. (Jistou „genialitu“ bych obecně viděl právě ve schopnosti vyjádřit silnou myšlenku zkratkou).
drobné faktografické nepřesnosti např. přesný věk levobočka přeci znát nemůžeme, když rok jeho narození je nejistý.
lpění jen na ryze „objektivních“, historicky ověřených (objevených) faktech, možná i jistý nedostatek odvahy ukázat adekvátní formou i hypotézy (fámy) sice snad nepotvrzené či později vyvrácené, ale přesto objektivně existující - např. Rudolfův příkaz k popravě svého syna Jesseniem.
v obrazových polohraných/hraných sekvencích by se mi líbila i noční scéna s Juliovou siluetou v zamřížovaném okně (snadno natočitelná, myslím), po vraždě, jako zlověstné (dějově statické, ale napětí stupňující) intermezzo s předzvěstí fatálního, neodvratného a tragického konce.
trochu obrazové opakovačky, snad, aby se zvětšila „videoplocha“ pro potřeby komentáře u Juliovy sestry.

PLUS

posloupnost řazení protagonistů tj. Julio pak sestra (tj.chronologicky), i když jsem se původně (a mylně) domníval, že by opak dramaticky gradoval lépe.
velmi dobře volená hudba - na můj vkus
náznaky „implicitní dialektiky“: vedení „kontrapunktu“ dvou samotných a zdánlivě zcela protikladných osobností, (jen pro úplnost bych „uvítal“ i nějaký levobočkův třeba altruistický počin - jistě takový byl, jen se prostě nedochoval, a malý hříšek či alespoň slabůstku jeho ctnostné sestřičky). Dále „syntetické“ zobecnění v závěrečném komentáři: empirický prvoplánový paradox - v historii dobro zapomínáno, zlo pamatováno, a také prvek „dialektické nutnosti a nahodilosti“ v genetice - žádní rodiče nemohou mít nikdy jistotu, že jejich děti...
velice dobrá kamera
absence talking „historických“ heads, stejně o tom moc nevěděli/nechtěli vědět (škraloupek na Rudolfově době) a celé věci věnovali pozornost spíše psychiatři.