Mgr. VLADIMÍR VOJÍŘ 
Mgr. VLADIMÍR VOJÍŘ
PUBLIKACE
NEPŘÍLIŠ STUDENÉ POBŘEŽÍ (ŠPICBERKY)
publikováno: geografický magazín KOKTEJL, červenec/srpen 1999
© Vladimír Vojíř 1999
Dne 30. března 1995 se na letišti v severonorském městě Tromsø připravuje ke startu letadlo skandinávských aerolinií. Cílem této „vnitrostátní linky“ je vzdálené arktické souostroví Špicberky. Nina Olaussen, studentka vysoké školy, před nástupem do letadla krátce zamává svým rodičům, čekajícím za plotem letištní plochy. Nikdo z nich netuší, že to bude její let poslední...
Po dvouhodinovém letu stroj prudce brzdí na velmi krátké přistávací dráze letiště v Longyearbyenu na Špicberkách, ale bezpečně přistane. Téhož dne se Nina se svojí kamarádkou vydává na malý výlet do blízkého okolí. Na náhorní plošině Platåfjellet obě poprvé spatří osamělého ledního medvěda. Je dva roky starý, váží pouhých 88 kg a pomalu míří směrem k nim. Dívky nejsou ozbrojeny. Kamarádka Niny okamžitě skočí dolů z prudké stráně a běží úprkem zpět do osady přivolat pomoc. Necelých 13 minut poté, co je její zpráva přijata, přistává na Platåfjelletu helikoptéra s guvernérem Špicberků. Ale Nina je už mrtvá. Bylo jí 22 let...
STRACH (LEDNÍ MEDVĚDI)
Nevěděl jsem o této tragické příhodě, ale i tak jsem měl ze setkání s ledním medvědem před výpravou do vnitrozemí Špicberků veliký strach. Ledních medvědů, kteří jsou od roku 1973 celosvětově chráněni, je dnes totiž na Špicberkách kolem čtyř tisíc, tedy dokonce víc než samotných obyvatel. Ale lidé a medvědi si vcelku rozumně mezi sebou rozdělili „sféry vlivu“. Medvědi se pohybují převážně v severovýchodní části Špicberků, při pobřeží a na ledových krách, kde loví tuleně. Lidé se zase usídlili v části západní, která je díky teplému Golfskému proudu klimaticky mnohem přívětivější. A jen výjimečně se stává, je-li např. krutá zima, že se medvědi z hladu vydají za potravou napříč celým souostrovím, do oblastí, kde se mohou potkat s lidmi. Potom dochází k tragédiím: 18. července 1977 byl v Magdalenafjordu ledním medvědem usmrcen 33-letý rakouský lyžař. 6. září 1987 byli na ostrově Edgeøya napadeni medvědem dva holandští biologové. Jeden z nich byl těžce zraněn. Byli sice ozbrojeni, ale jejich zbraně neměly potřebnou ráži. Naštěstí oba útok medvěda přežili. „Můj španělský revolver ASTRA 357 Magnum má podle zkušeností místních lovců na medvěda dostatečnou ráži“, snaží se rozptýlit mé obavy šéf naší 14-ti členné expedice, v níž jsou i dvě ženy, známý polárník a dobyvatel severního pólu ing. Miroslav Jakeš. Špicberky jsou snad jediným místem na světě, kde nemusíte mít zbrojní pas, naopak zbraně vám zde vnucují. V Longyearbyenu jsou nabízeny k zapůjčení v širokém výběru především pušky, mezi nimiž nechybí ani výrobky z brněnské zbrojovky. Samotné použití zbraně proti medvědům ale není zase tak úplně jednoduché. Nejen proto, že snad jen zkušený místní lovec je schopen si při setkání s medvědem zachovat chladnou hlavu a především pevnou ruku. Mířit se totiž musí přesně, je jen jedno místo, kde je možné medvěda usmrtit okamžitě - hruď. Ale jsou i omezení administrativní. Zastřelit toto přísně chráněné zvíře je přípustné skutečně jen v případě bezprostředního ohrožení života. Tomu ale musí předcházet řada úkonů - od prokázané snahy vyhnout se přímému setkání až po varovné výstřely do vzduchu. Každou takovou událost totiž následně zkoumá vyšetřovací komise špicberských úřadů - podobně jako soudy posuzují „přiměřenou sebeobranu“. A pokud ta přiměřenou shledána není, nehrozí vám sice vězení, ale tak vysoká pokuta, že ji snad nezaplatíte do konce života. Každý večer před spaním natahujeme kolem našich stanů jakési dráty s poplašnými světlicemi a dělbuchy. Měly by reagovat na dotek a snad i nezvaného návštěvníka zaplašit. Ze setkání s medvědem mám strach. Zároveň si ale tak moc přeji nějakého medvěda alespoň vzdáleně zahlédnout. Prostě, paradox. Za celou dobu mého pobytu na Špicberkách se mi to nepodařilo.
PRÁZDNOTA (OPUŠTĚNÉ DOLY)
Na strmých stráních hor v údolí Grumant, u břehů majestátního ledového oceánu bylo kdysi jedno z prvních ruských uhelných středisek na Špicberkách - Grumantbyen. „Počátkem 50-tých let zde žilo dokonce víc než tisíc horníků. Těžba se ale ukázala jako nerentabilní, a tak jej Rusové v r. 1961 opustili“, říká nám Mirek o tomto zvláštním místě, o němž se z oficiálních turistických informací nedozvíte. Není ani snadné se k němu dostat. Přístup jak z moře, tak pěšky podél pobřeží prakticky není možný a cesta oklikou přes vnitrozemí nám zabere dva dny náročného pochodu. Neúprosný zub času a drsné arktické klima dokonaly své na místě, které kdysi patřilo k největším sídlům na Špicberkách. Z kdysi útulných hornických domovů zbyly dnes jen osamocené, polorozbořené zděné budovy. Blíží se soumrak a já do jedné z nich pomalu vcházím. Po schodišti, jehož se lidská noha asi dávno nedotkla a je celé obrostlé jakýmsi lišejníkem. Je to dům bez oken a dům bez dveří. Procházím jednotlivé místnosti. Ve skladu jsou ještě zbytky nejrůznějšího náčiní, torza hornických kahanů a zrezivělých svítilen. Na zdevastovaných stěnách vidím nápisy v azbuce, ale i dětské kresby. V jedné z obytných místností se posadím na kavalec a dívám se na zbytky hrníčků a skleniček pohozených na stole. Stále zachovávají svoji polohu, jež jim byla dána, někým, někdy před 40-ti lety. Tak zde, necelých tisíc kilometrů od severního pólu, žily kdysi celé rodiny s malými dětmi. Se svým trápením, se svými radostmi. Otvorem mezi střešními trámy rozpadající se střechy se na mne dívají nehybné a mlčenlivé mraky, nízce zavěšené nad zálivem. Je zde takové ticho, že se mi najednou zdá, že mne voláš. Ale tady to zní tak neskutečně. A já už zapomínám, co jsem cítil... Vrátím se mezi ostatní. Všichni s velkým zájmem pozorují bílou polární lišku. Má v tlamě racka a naší přítomností je zmatena natolik, že svoji kořist upustí a pak se začne zcela nesystémově proplétat mezi rezavými zbytky důlních zařízení, kolejnic a spoustou železného šrotu, jehož se v okolí válí požehnaně. Nad tím vším se tyčí pokřivený drátěný kolos - srp a kladivo. Zdá se mi, že sem toto panoptikum minulosti stylově i symbolicky docela zapadá. Mám velikou touhu trochu prozkoumat staré uhelné štoly, jejichž vchody jsou rozsety na úpatích okolních hor. Stejně velké je i nebezpečí - kdo ví, co v nich Rusové zanechali a výdřevy těchto štol jsou tak ztrouchnivělé, že snad jen zázrakem ještě drží. A já si do svého, téměř čtvrt metráku vážícího batohu, zapomněl přibalit karbidku a ochrannou helmu. Nakonec, led nahromaděný u vchodů, přístup do štol většinou stejně neumožňuje. Snad nikdy dřív jsem nepocítil tak silný pocit prázdnoty jako tady, na tomto lidmi již dávno opuštěném a snad všemi bohy zapomenutém místě. A i já Grumantbyen opouštím...
NOSTALGIE (STARÁ TRAŤ)
Grumantbyen svojí polohou a poměrně mělkým pobřežím Rusům neumožňoval vybudovat zde i úpravnu uhlí, překladiště a zejména přístav pro nakládání. Postavili je proto až v zálivu Colesbukta, asi 10 km jihovýchodně odtud. Obě místa spojuje stará, úzkorozchodná trať. Vede podél pobřeží, částečně tunely v masivu hor, jež se někdy téměř kolmo noří do oceánu. Ale tam, kde rozestup vrstevnic mapujících pobřeží Isfjordu byl pro ruské inženýry příznivější, nahradily tyto ve skalách proražené tunely jen tunely dřevěné. Ty sice trať chránily před sněhem, ale pro nebezpečí požáru bohužel neumožňovaly použití, mnou tak milovaných, parních lokomotiv. Jdu po pražcích celého úseku této tratě. Je to vlastně nejsevernější železnice na světě, nepočítám-li krátkou kolejovou spojku v Ny-ålesundu, který leží ještě o pár stupňů severní šířky severněji. Vzdálenost mezi pražci snad ruští inženýři propočítali optimálně, ale pro mne, obtěžkaného batohem, kamerou a fotoaparátem je zcela nevyhovující. Chůzí po jednom jen cupitám a ob dva pražce je to zase trochu moc. Zastavím se, abych vyfotografoval koleje, které vlivem mrazu a častých sesuvů půdy postupně nabyly trochu bizarnějších tvarů, než na jaké jsme u slušných železničních kolejí zvyklí. Než sundám svůj baťoh, najdu vhodné místo, promyslím kompozici, zmáčknu spoušť a zase si těžký baťoh nasadím, mi ostatní zmizí v dáli, za ochozem hory. Vzpomenu si na medvěda a pro jistotu, bez ohledu na pražce, přidám do kroku. Jediný Mirek má z nás totiž zbraň a ten je tradičně někde „hluboce“ vpředu. Pro mne tak náročný a vyčerpávající pochod bere jen jako lehký trénink. Zbytky dřevěného tunelu nad starou tratí jsou kupodivu docela zachovalé a nejeví znaky zchátralosti ani hniloby. Neodolám a vezmu si z tratě na památku jakýsi těžký rezatý předmět, sloužící snad kdysi k napájení elektrických lokomotiv. Později, když stoupáme do strmého kopce ve snaze zdolat jakousi horu, se mi kolegové posmívají: „Všichni lezeme traversem, ale Vláďa i s traverzou“. Každý z nás si povinně z tohoto tunelu přibalí kus prkna. Na Špicberkách není jediný strom. A tak později, si můžeme z částí ruského tunelu rozdělat oheň. A jeho vůně je tak příjemná....
LÁSKA (RUSANOVOVA CHATA)
Asi kilometr od opuštěného ruského přístavu, u staré trati, na břehu zálivu Colesbukta stojí osamělá chata. Je jednou z nejhezčích na Špicberkách a v r. 1912 ji zde postavil ruský geolog a polárník Vladimír Rusanov. „V liduprázdném vnitrozemí Špicberků je ještě několik dalších chat. Některé patří Norům, jiné Rusům. Malý rozdíl mezi nimi je v tom, že ty ruské se vůbec nezamykají a jsou tak připraveny poskytnout útočiště všem, kteří to potřebují. Prostě rozdíl národních mentalit a duše ruská je otevřená...“, vysvětluje nám Mirek. Útulná chata, z jejichž velkých kamen po chvilce sálá tak příjemné teplo, s několika palandami a vybavená i kuchyňskými potřebami je opravdovým dobrodiním pro promrzlé, hladové a náročným, několikadenním pochodem vyčerpané poutníky. Vyjdu před chatu a na dřevěném stole rozložím svůj mokrý stan. Ostatní jsou uvnitř a tak jsem na břehu zálivu sám. Pozoruji jeho klidnou hladinu, vzdálené masivy hor na protilehlém pobřeží, arktickou oblohu a najednou se mě zmocňuje silný pocit melancholie. Co je vlastně na světě krásnějšího než obloha? Myslel jsem si, že uvidím modrou (Láska) a říkal jsem si, jak nádherná barva by to mohla být. Ale vidím jen mraky, které se potulují po severní obloze. A ty jsou bílé a smutné... Pomíjejí, stejně tak jako lidské sny...
Tuto chatu postavil na Špicberkách v roce 1912 ruský geolog Vladimír Rusanov. Z pověření carské vlády zde hledal uhlí a uskutečnil i řadu přírodovědeckých bádání. Přestože své úkoly úspěšně splnil, byl Arktidou fascinován natolik, že se vypravil ještě dál na sever. Francouzská snoubenka Julie Jeanová, která jej z lásky doprovázela, byla tak první ženou, která našla odvahu se zúčastnit polární expedice. Další osud obou byl ale tragický a zůstává dodnes záhadou.
Následující den si prohlédnu i druhou místnost Rusanovovy chaty, která je jakýmsi malým muzeem tohoto polárníka. Na stěně visí jeho velká fotografie. Umím obstojně rusky a tak svým kamarádům překládám z životopisné knihy jeho tragický a dodnes neobjasněný osud. Tento muž byl velmi vzdělaný, ale pro své pokrokové názory byl mnohokrát carskými úřady vězněn. Část svého života strávil ve vyhnanství na Sibiři. Během svých studií přírodních věd na pařížské Sorboně se seznámí se studentkou medicíny Julií Jeanovou. Oba mladí lidé se zamilují. Rusanova ale fascinuje sever a podaří se mu dosáhnout toho, že je carskou vládou dokonce pověřen vedením polární expedice, jejímž cílem jsou právě Špicberky. Jeho malý kutr Herkules připlouvá na tyto ostrovy v r. 1912. Rusanov zde hledá pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapuje a provádí jejich zábory. Kvůli přezimování si také postaví tuto chatu. Svůj úkol splní rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátí. Vydá se, a tentokrát již na vlastní pěst, dál na milovaný sever. Chce se pokusit proplout severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula je s ním kromě 9-ti členné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, snad vůbec první žena, která se účastní polární expedice. Vladimír se dlouho bránil, ale Julie trvala na svém - bude prostě svého milého doprovázet vždy a kamkoliv. Dne 31. 8. 1912 je Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar, míří do Karského moře, které je v tomto roce extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehne zem. V r. 1934 jsou sice nalezeny některé předměty a útržky písemností, prokazatelně patřící této výpravě, ale její další osud zůstává dodnes záhadou. Otec Julie umírá v Paříži žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. Tak tady, na tomto místě, v této chatě, se oba mladí lidé kdysi, tak hrozně dávno, milovali... Před odchodem pomáhám ostatním chatu uklidit a připravit dříví na zátop. Necháváme zde i část svých potravinových zásob pro další návštěvníky. Přijdou sem někdy za měsíc, či za rok? Je to ale jakýsi nepsaný zákon.
BOLEST (LETECKÁ KATASTROFA)
Dne 29. srpna 1996 se na letišti v Moskvě připravuje ke startu letadlo typu TU-154, patřící soukromé ruské společnosti Vnukovo. Zamíří k vzdálenému arktickému souostroví Špicberků. Ukrajinští a ruští horníci s rodinami, kteří se po dovolené v rodné vlasti vracejí zpět za prací ve špicberských uhelných dolech, naposledy zamávají svým blízkým. Nikdo netuší, že to bude jejich let poslední... V té době je na Špicberkách nepříznivé počasí s nízkou oblačností. V letištní hale longyearbyenského letiště toto letadlo ale již netrpělivě očekává dalších 120 horníků, kteří se zase mají do vlasti vrátit. Kapitán letadla žádá pro silný vítr povolení k přistání ze strany moře, norská řídící věž však trvá na obvyklém přistávacím manévru ze strany opačné. Aniž by letadlo vyslalo jakýkoliv nouzový signál, v podmínkách snížené viditelnosti narazí krátce po desáté hodině do hory Opera, vzdálené necelých 10 km východně od letiště. Všech 141 osob včetně 3 dětí na palubě letadla zahyne...
Rusové mají na základě smlouvy z roku 1920, kdy Špicberky, tato země nikoho, připadly Norsku, volné právo těžit ve Špicberkách uhlí. A tak již ve 20-tých letech se zde utvářejí dvě národnostní komunity - norská a ruská, přičemž, co do počtu obyvatel, je ta ruská dokonce početnější. Je to zvláštní, ale vzájemné norsko-ruské vztahy tady na severu byly po celou tu dobu doslova příkladné, bez ohledu na všechny ideologické antagonismy, studenou válku, či jiné nesmysly s časově omezenou platností. Až tragédie letadla TU-154 do těchto vztahů vnesla jistý stín. Vždy se hledá viník a technický stav strojového parku ruských aerolinií, četnost nehod na ruských linkách, to vše v té době mluvilo proti Rusům. Mluvilo se i o opilosti ruských pilotů. Ale Rusové asi věděli své. A tak vzájemné návštěvy a tradiční společné kulturní a sportovní akce byly touto událostí na čas poznamenány. „Skutečně jsme se snažili svalit vinu za tuto tragédii na Rusy“, říká mi sympatický norský lovec. Povídáme si v osamělé chatě špicberského vnitrozemí. Pozval mě na kus řeči a jakýsi koňak, zde tak vzácný a drahý. Krátce předtím zastřelil soba, jehož vnitřnosti jsou teď rozvěšeny kolem chaty. „Ale nebylo to tak, chybu udělala norská obsluha řídící letištní věže při navigaci.“ A toto mi řekne hrdý Nor! Jaké je skutečná pravda ohledně příčin této katastrofy se ale asi nikdy nedozvíme, pokud to vůbec někdo ví. Nakonec, a není to tak dávno, ruská vyšetřovací komise prováděla na Špicberkách simulovanou rekonstrukci přistávání nešťastného TU-154. Neznám její závěry. Ale je dobře, že vztahy Norů a Rusů na Špicberkách jsou dnes zase dobré a stejně přátelské, jako byly dřív, po celá desetiletí..
Zastavuji se u kamenné mohyly na Platåfjelletu, postavené na místě, kde se kdysi Nina setkala s medvědem. Na mramorové desce je místo obvyklého epitafu jen fotografie. Fotografie krásné mladé dívky. Čerstvé květiny jsou důkazem, že na nešťastnou Ninu ani tady, na dalekém severu, její blízcí nezapomněli.
ŠPICBERKY
Jedna z nejsevernějších pevnin na zeměkouli polární souostroví Špicberky (Špičaté hory), nazývané též Svalbard (Studené pobřeží) leží na pomezí severního Atlantiku a Severního ledového oceánu mezi 74º a 81º s.š. Je tvořeno ostrovy: Západní Špicberk, Severovýchodní země, Barentsův ostrov, Edgeův ostrov a Mys prince Karla. Patří k němu i osamělé ostrovy Jan Mayen, Medvědí ostrov (Bjornøya) a mnoho menších ostrovů a ostrůvků. Jejich rozloha je přibližně stejná jako naší republiky.
54% území tohoto souostroví pokrývají ledovce. Nejvyšší vrchol Newtonův štít (Newtontoppen) ležící na severozápadě, dosahuje výšky 1717 metrů. Od konce října do konce února je na Špicberkách polární noc. Teploty klesají až na -46º C. Nejvyšší naměřená teplota v létě byla +21,3º C. Během tohoto století se podnebí Špicberků ale výrazně oteplilo. Větev teplého Golfského proudu zasahuje do západní části Špicberků. Na pobřeží východní přináší studený proud od severu naopak ledové kry. To způsobuje, že západní pobřeží je výrazně teplejší a proto jen tam jsou trvale osídlená místa. Rostlinstvo na nezaledněných oblastech je skrovné - lišejníky, mechorosty a vyšší cévnaté rostliny.
O souostroví se zmiňují poprvé islandské kroniky z roku 1191. Objevili jej tedy vikingové. To však upadlo v zapomenutí, a tak je jejich objev připisován Holanďanům - kartografu Willemu Barentsovi, který se v r. 1596 pokusil se dvěmi loďmi proplout Severovýchodním průjezdem a dostal se náhodou do jejich blízkosti. V 18. století se na Špicberkách začaly lovit velryby a začínají sem jezdit ruští lovci kožešin. V 19. století pak i lovci norští. Přesto až na přelomu 19. a 20. století norsko-švédská expedice poprvé souostroví prozkoumala a provedla jeho přesné zaměření. Tato země nikoho, která nebyla nikdy trvale osídlena, připadla v r. 1920 Norsku na základě mezinárodní úmluvy, kterou podepsalo i Československo. Všech 42 signatářů úmluvy má zajištěno právo těžit na Špicberkách nerostné bohatství, zřizovat zde výzkumné a spojovací stanice. Této možnosti však prakticky využívají jen Rusové.
Na Špicberkách je pět trvale osídlených míst: norské správní středisko Longyearbyen, doly v Sveagruvě a výzkumná stanice v Ny-ålesundu. Rusové mají dvě uhelná střediska - Barentsburg a Pyramiden. Celkem v těchto pěti osadách žije asi 2800 obyvatel. Nepočítaje dvě meteorologické stanice - Isfjord Radio, kterou obsluhuje pět Norů a Hornsund s osmi Poláky.
Turistika na Špicberkách je od r. 1991 regulována na základě zvláštních opatření, která schválil norský parlament.
napsal a vyfotografoval Vladimír Vojíř
(toto je původní text, v geografickém magazínu KOKTEJL byl částečně upraven)
Praha, 15. 5. 1999
© Vladimír Vojíř 1999
